Autor stránek

Autor stránek

Jan hauk
Lidské představy o Bohu se v průběhu dějin mění. Samotné slovo Bůh od nepaměti prochází různými kulturami a způsoby myšlení a nevymizelo ze slovníku ani v současném sekularizovaném světě. Pokud bychom ale vyšli do ulic a ptali se kolemjdoucích, zda věří v Boha, museli bychom svou otázku upřesnit, abychom správně pochopili, na co se odpovídá ano nebo ne.
Až překvapivě mnoho lidí by se totiž domnívalo, že se ptáme, zda věří v existenci vousatého stařečka, sedícího na obláčku. Se shovívavým úsměvem by nám sdělili, že samozřejmě nikoli. Někteří by nám po krátkém zamyšlení odpověděli, že věří v nějaké absolutno, vesmírnou moudrost a řád. To je jistě všeobjímající filosofická myšlenka, ale není to odpověď na to, na co jsme se ptali. Takže nejprve je třeba smysluplně vysvětlit naši představu o Bohu. A to není zrovna snadné.

Na otázky - kdo je Bůh, kde je, jak vypadá - nelze totiž odpovědět jednoznačně, stejně tak jako nelze jednoznačně vysvětlit co je láska - člověku, který ji nikdy nepoznal. Bůh totiž - stejně jako láska, je uvnitř našich srdcí, a jedině tam ho můžeme nalézt.

Janova věta" Bůh je láska" je velmi známá a často citovaná. Inu - to zní hezky . .. Jenomže - to není definice, je to zase jenom metafora, stejně jako pojem Bůh.

Slovo definice obsahuje latinské slůvko finis- konec. A znamená: Zaměřeno, zváženo, zařazeno - a je nám to jasné. Ten, kdo se odváží definovat Boha a říká, že je mu to všechno jasné, ten neví o čem mluví. Boha prostě nemůžeme polapit do nějaké lidské věty a zařadit ho do škatulky.

Bůh je láska - říká Jan. Nabízí nám tím - nikoli definici , ale šanci nalézt Boha uvnitř svých srdcí. Kdo nemiluje, Boha nepoznal - napsal jeden z nejvýznamnějších ranně křesťanských filosofů, Aurelius Augustin. Tento biskup a učitel církve ve 4. stol. učil, že každý, kdo skutečně miluje, je na cestě k Bohu, protože opravdová láska je transcendentní - tedy překročením sebe sama. Láska je schopnost potlačit své osobní sobecké zájmy a cíle, ve prospěch druhého. A v lásce je Bůh vždycky přítomen. Ve všech ostatních vztazích platí princip - něco za něco. Ale láska si podmínky neklade.

Bůh nás miluje takové, jací jsme, vrací nám vědomí naší ceny, zdvihá nám hlavu a tím nás činí lepšími. Protože jestliže jeho lásku přijímáme, chceme ji také dávat...(takto to vyjádřil Tomáš Halík a nelze to říci lépe ).

Je jasné, že s láskou nelze spojovat nějaké abstraktní absolutno a nekonečnou moudrost a je také jasné, že vesmírný řád je těžké milovat. Láska je vztah. Někoho k někomu, nikoli někoho k něčemu. Bůh je v každém z nás a to do té míry, do jaké jsme ochotni, nebo schopni mu poskytnout prostor. Starý zákon přináší množství příběhů, kde Bůh vystupuje jako osoba. Tím ale není řečeno, kým je Bůh, ale především čím On není - není žádnou amorfní silou, není něčím, ale někým, kdo nás může oslovit a koho můžeme oslovit my. Mojžíš na otázku - "Kdo jsi?" - obdržel odpověď :..."jsem, který jsem" ... ( 2. M 3,2 ). Tato odpověď není "nic neříkající", jak se na první pohled zdá. Je to jediná možná odpověď na snahu pochopit nepochopitelné a uchopit neuchopitelné. Jak bychom například my odpověděli hluchému člověku, kdyby se zeptal, co je hudba? Mohli bychom ji sice nakreslit v notách - a co on s tím? A tak bychom nejspíše odpověděli: hudba je prostě hudba. Nemůžeš tomu porozumět. Někteří lidé říkají, že by rádi věřili, že Bůh existuje, ale požadují důkaz jeho jsoucnosti. Potíž je v tom, že onen důkaz může dostat jenom ten, kdo už v Boha věří, vnímá a opětuje jeho lásku a dokáže rozeznat jeho zázraky ve svém životě. Boha vidět nemůžeme, ale můžeme - máme-li tu schopnost - vnímat jeho působení. Stejně jako člověk, který i beze slov cítí, že je milován. Stejně, jako člověk, prožívající vnitřní radost a rozechvění při poslechu nádherné symfonie. Stejně jako člověk, který umí nalézt krásu i v tom nejobvyklejším ve svém okolí.
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Opište prosím kontrolní kód "9141"
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one